Stranický systém a volby v Česku dostávají na vrcholné politické posty většinou stejné typy osob. Bez rozdílu stranické příslušnosti jsou do popředí vynášeny především odpudivé typy. Nebude to asi slušné takhle říct, z mnohých ale ta arogantní povýšenost je patrná na první pohled. Jinak tomu ale snad ani být nemůže, neboť různé úrovně ve společnosti jsou něco jako spojené nádoby. Jestliže kupříkladu na gymnáziu jsou v maturitních ročnících takoví blbečci, jak popisuje text "Odposlechnuto na cestách", musí tam být i stejně blbí učitelé, kteří je nechali tak daleko dojít.
Je to jejich vina, že je léta tolerovali. Vsadím se
ale, že kdyby se k tomu ti vyučující vyjadřovali, uvedli by spoustu
„objektivních důvodů“, proč tomu musí být tak a ne jinak. V Česku nikdo
za nic nemůže. Vinni jsou vždy ti ostatní, může za to stát nebo „systém“
apod. Nejsme ochotni vidět odpovědnost u sebe. Ani za námi zvolenou
politickou reprezentaci.
 Stačí se přece podívat, jak se lidé chovají jinde, rozhlédnout se
kolem sebe, trochu se nad tím zamyslet a pak se nelze divit, jak to
v Česku ve „vysoké“ politice vypadá. V jedné pravicové straně v bitce o místa na kandidátce došlo i na pověstné „kosočtverce“, jimiž se v nechutné rvanici o volitelná místa označovali straničtí soupeři. V jiné straně (pro změnu levicové) politik usiloval o své koryto (jinak se taková chamtivost a nesoudnost už snad ani nazvat nedá) tím, že stranu, která jej nedala na svou volební kandidátku, trapně žaloval u soudu. „Můžeš chlastat, můžeš krást“, to je životní motto jednoho původně pravicového a posléze levicově zaměřeného českého politika, heslo, kterým si údajně vyzdobil jakýsi sešit či diář, zabavený při domovní prohlídce. Skutečně to vypadá tak, že „nic lepšího“ v Česku neumíme, jak napsal na Britských listech autor textu "Konec českého snu", roztrpčený tím, že v Britských listech publikoval řadu konstruktivních článků a dnes kde nic tu nic. Podle něj je to důvod nechat vše tak, jak je, s vírou, že „třeba bude jednou líp“, neboť “asi opravdu nemá smysl se o zlepšení nějak zvlášť snažit“. Jistě, není si třeba dělat nějaké iluze o tom, že samotným psaním se něco může změnit. Přestat ale o určitých věcech psát, uveřejňovat je a diskutovat o nich znamená zcela na vše rezignovat. To by byla už konečná kapitulace.  Napsal jsem mimo jiné mnoho článků o exekucích a rozhodčím řízení.
Jsem přesvědčen, že některé z nich i na docela slušné odborné úrovni,
např. ty o rozhodčím řízení v pracovněprávních vztazích. Měl jsem na ně
pozitivní ohlasy od pedagogů z právnických fakult i od osob působících
ve vrcholných místech české justice. Zatím se nezměnilo takřka nic.
Z dobře informovaných zdrojů jsem se ale dozvěděl, že jediná cesta v
Česku by byla zrušení institutu soukromých exekutorů a že to je
nereálné, neboť zájem na uchování stávajícího exekučního systému, který
v civilizovaných zemích nemá obdoby, jde „napříč politickým spektrem“.
Ani úřad ombudsmana se takovými věcmi nechce zabývat a dává přednost
kauzám jako jsou sousedské spory vznikající kvůli smradu z grilování na
balkónech. Prý je nebezpečné i na tyto věci jen upozorňovat. Víc k tomu
již s ohledem na své zdroje uvádět nebudu. Psaním to jen tak lehce
nezměníme. Pokud ale i na to rezignujeme, pak ono heslo „můžeš krást“ se
v Česku stane skutečně politickým krédem „napříč politickým spektrem“. |
Комментарии
Отправить комментарий