Hybridní propaganda, obchodní válka. Mezi velmocemi právě teď dochází k zásadním změnám, dotknou se i nás.
ROZHOVOR 09.06.2018 Vztahy na globální
šachovnici se zásadně proměňují. USA, Rusko, Čína a Evropská unie mění
své vzájemné vztahy způsobem, jakého by se ještě před pár měsíci nikdo
nenadál. Zejména severoatlantické spojenectví USA a EU dostává pěkně
zabrat. Průvodcem po dynamických změnách světové rovnováhy je
protentokrát profesor Oskar Krejčí.
Popisek: Oskar Krejčí
Zásadním tématem světové politiky byl v posledních letech vztah Evropské unie k Rusku. Tento vztah byl více či méně napjatý, naposledy napětí eskalovalo při „kauze novičok“. Nyní ale sledujeme v Evropě události, které naznačují, že by tento vztah mohl být vřelejší, možná zásadně. Prezident Putin byl velkolepě přivítán v Rakousku (dokonce i prezidentem Van der Bellenem, který je názorově považován za součást evropského mainstreamu), zájem na obnovení lepších vztahů s Ruskem deklaruje nová vláda Itálie a nedávno též francouzský prezident Macron, zdá se, že se názor na něj mění i v Německu. Nedávno na sebe přitom EU a Rusko navzájem uvalovaly hospodářské sankce. Jedná se podle vás o přelom v poškozených vztazích?
- Co znamená zásadní? Z hlediska globální politiky i ekonomiky existují – tak trochu bohužel – důležitější témata. Pro Rusko jsou sankce důležité téma, ale též s upadajícím významem. Předně se Rusku podařilo se sankcemi alespoň částečně vyrovnat. Dokázalo některé z nich, a to i své odvetné sankce, využít ke stimulaci vlastní ekonomiky – po letech poklesu by letos měl nastat mírný hospodářský růst. Velmi významná se stala politika záměny vojensky důležitých dovozů za vlastní produkci. Agrární sektor díky sankcím ožil a Rusko je dnes největším vývozcem pšenice na světě. A nejdůležitějším ekonomickým partnerem Ruska přestalo být Německo, na jeho místo nastoupila Čína.
Když pak ale v Bruselu došlo k hlasování o prodloužení sankcí, najednou tu byla tupá jednota. Sebevražedná a často nedůstojná pseudosolidarita, při níž se diplomacie a obchod podřizují propagandě – jako tomu bylo v akci vyhošťování diplomatů po otravě Skripalových ve Velké Británii. Myslím, že se Washingtonu podařilo vnutit Evropské unii takzvanou sekuritizaci některých vztahů s Ruskem – tedy přisoudit některým ekonomickým a diplomatickým vztahům charakter osudově bezpečnostních. Evropská unie nabírá v těchto situacích politickou kulturu svého dvojčete: NATO.
A ještě jeden jev svědčí o tom, že politika sankcí byla Evropské unii vnucena. Celá řada amerických i západoevropských firem, a to především v ropném a plynárenském průmyslu, s Ruskem dále spolupracuje. Sankce platí podle zásady „co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“.
Jaký podle vás bude za těchto okolností osud sankcí Evropské unie proti Rusku?
- Je nutná změna. Ta může mít evoluční, nebo revoluční charakter. Evoluční předpokládá, že USA přestanou nutit státy Evropské unie držet s nimi basu v jejich politice sankcí. Revoluční změna – ta by znamenala, že se Brusel vzbouří a ve jménu zájmů Evropy samostatně rozhodne politiku sankcí odvolat. Je ale v pasti, protože oficiálně tuto politiku zdůvodnil připojením Krymu k Rusku – a toto připojení je fakt, který se nedá změnit.
- V takové situaci by nejjednodušší cestou k odvolání sankcí byl odchod klíčových aktérů onoho zdůvodnění, což je dnes vlastně pouze německá kancléřka. To by ale také znamenalo například změnu politiky ke Kyjevu. Třeba odsouzení převratu proti zvolenému prezidentovi, skutečný, nikoliv předstíraný tlak na plnění Minských dohod a vytvoření podmínek pro demokratické volby na Ukrajině.
Od eskalace války na Ukrajině před čtyřmi lety se v České republice i v dalších zemích NATO rozmáhal názor, že Rusko vede proti Západu hybridní válku, jeho vliv byl spojován s mnoha mainstreamu nepohodlnými výsledky voleb či referend (brexit, zvolení Donalda Trumpa, referendum o odtržení v Katalánsku). Intenzivně se šířil narativ (v České republice jej šířily zejména osoby jako Jakub Janda z neziskové organizace Evropské hodnoty nebo řada novinářů kolem vydavatelství Economia a Rádia Svobodná Evropa), že Putin chce pohltit značnou část Evropy. A hlasatelé tohoto narativu stále mají vliv a přístup do médií. Do jaké míry může jejich aktivita ztížit zlepšování vztahů mezi EU a Ruskem?
- Hybridní válka je pojem, kterému snad každý, kdo jej užívá, dává jiný význam. Státy, které vymyslely barevné revoluce, teď obviňují Rusko, že se jim plete do voleb – vše k slávě rčení „zloděj křičí, chyťte zloděje“. A prosím vás, porovnejte si, co nashromáždilo dosavadní vyšetřování ruských zásahů do amerických voleb s tím, co dělala britská firma Cambridge Analytica, která využívala adresy několika desítek milionů uživatelů Facebooku k podpoře republikánského prezidentského kandidáta! A pak je tu druhý aspekt – aktivity Washingtonu se často skrývají za nevládní organizace. Popravdě řečeno, něco takového Moskva neumí. Ovšem jakmile něco udělá jakýkoliv Rus, péčí západní hybridní propagandy se to okamžitě změní na konspirační aktivitu Kremlu. I když v pozadí onoho „ruského činu“ nebylo žádné rozhodnutí prezidenta či nějaké vládní instituce.
Vladimír Putin je člověk, který velmi dobře rozumí mocenské rovnováze. Ví, když použiji čísla Stockholmského institutu pro výzkum míru, že vojenské výdaje států NATO činily loni 900 miliard dolarů a Ruska 66,3 miliardy dolarů. A že je to NATO, které se tlačí k hranicím Ruska, nikoliv naopak. Vojenská konfrontace je to, co si Rusko přeje nejméně. Putin ví, a bylo to patrné i při jeho dnešní televizní debatě s občany, že ke stabilitě Ruska nestačí jen vlna vlastenectví, že je nutná i pozitivní sociální dynamika. A kladné sociální změny vyžadují klid na ekonomický rozvoj plus mezinárodní kooperace.
- Nemohu tvrdit, že vím, jak uvažuje Vladimír Putin, ale on jistě dobře ví, že ruské ekonomice by sice prospěla změna politiky Bruselu, nikoliv však hospodářský rozklad členských států Evropské unie. Má-li Rusko uspět v modernizaci své ekonomiky, potřebuje spolupracovat s co největším počtem zemí. Platí ale, jak řekl ve středu Putin v rozhovoru s čínským novinářem před cestou na summit Šanghajské organizace spolupráce, cituji, že „Rusko bude buď suverénní, nebo vůbec nebude. A přirozeně, ruský národ vybírá první možnost. Myslím, že tak posupuje i čínský lid“.
Комментарии
Отправить комментарий